0.01 Křehký základ aneb virtuální nevolnictví

Pojďme si to zjednodušit, abychom se posunuli. Jsme roboti. Roboti se schopností se učit a z toho pramenícími emocemi. Nic víc, nic míň. Zní to smutně, ale je to osvobozující. Co je to emoce? Vnitřní hlas, který podtrhává naše souznění s okolním světem (idealisté to nazývají láskou) anebo vykřikuje do prostoru našeho vědomí hlášku typu : "Copak nevidíš tu nespravedlnost? To si to necháš líbit?"


Vnímat seba sama jako stroj je poněkud vulgární, ale na druhou stranu nám to pomůže se odprostit od složek vědomí, které jsou sice důležité, ale pro zamyšlení nad smyslem a podobnými nesmysly nám to akorát přilévá olej do už tak dost kalných vod, ze kterých se ony principy snažíme vylovit.


Jsem robot v mlze, který ztratil cestu. GPS nepomáhá, protože navrhuje naprosto nesmyslné cesty typu : "Postav dům, zasaď strom a hlavně si najdi práci ve které vydržíš." Chcete auto? Dům? Dovolenou na Seychelách? Chcete ji proto že ji opravdu chcete, anebo vám to přijde jen jako dobrý nápad, protože Leoš má audi, Agáta nový domek a Seychely jsou oblíbenou destinací Mirka Donutila?


Žijeme ve světě, který nám nutí své postoje a rozhodně to nedělá s přesvědčení o správnosti toho či onoho. Vše směřuje ke kontrole a analýze lidského chování za účelem lepší kontroly. Tohle není paranoia. Tohle je byznys. Chci vyrábět a potřebuju vědět pro koho. Narozdíl od konspiračních teoretiků se mi při tomto pomyšlení chlupy na celém těle neježí. Data jsou data a je jen na nás kolik jich poskytujeme a je jen na analyticích jaké výstupy si z nás vytáhnou. Co mne ale děsí víc a víc je něco, co bych označil za Post Feudalismus.


Žij svůj sen. Plánuj budoucnost. Ovládni a naplň svůj osud... Nasrat! Proslovy všech Gatesů, Jobsů a Murdochů začínají podobně : "Žijeme v době neomezených možností... Pokud se vám nelíbí váš život, máte milion možností s tím něco udělat!" "Ano? Ano. Možnosti tu jsou. Jsou dokonce neomezené, jenže háček je v tom, že tato prohlášení jsou falešná jak úsměv dopravního policisty. 


Možnosti jsou neomezené! Ano? Kam sahají neomezené možnosti omezených lidí? Omezují se lidé opravdu jen sami sebou? Lidé prý málo cestují za prací... Lidem prý chybí nadšení pro práci a identifikace s jejich zaměstnavatelem. Lidé jsou prý pasivní. Aby nebyli, když je jim v šeru jejich 2+KK na třicetiletou hypotéku v televizi promítán přibarvený svět neomezených možností, kde stačí kývnout a hned se objeví Byznys ex-machina s ženou snů jako bonusem. Kam má sahat snaha o zlepšení? 


Chcete se přestěhovat? Kam? Za kolik? Oběhněte pár úřadů a spočítejte si, kolik zaplatíte jen za převod nemovitosti, kolik bude stát život ve větším městě, o kolik přátel přijdete, kolik nových přátel vás bodne do zad? Stojí to za to? Ano. Stojí. Svět je plný úžasných příležitostí. 


Každý může žít život svých snů. Potíž je v tom, že ti co to ví tak už žijí a ti, kteří to neví, tak si na to musí přijít sami. Neexistuje snadná cesta. Neexistuje složitá cesta. Na křižovatce jsem se rozhodoval zda jít do leva či doprava. Pak jsem nastartoval křovinořez a šel jsem rovně...

Teorie Poloviny INTRO

ROBOTI V MLZE & TEORIE POLOVINY

Ernesto (Robot Designer)

Práce bylo poslední dobou neskutečně málo. Majitelé autosalónů si dělají letáky ve wordu a když znásilní firemní černobílou kopírku, půjči synovi auto, aby zvládl černý výlep. Seznam přátel, kterým jsem udělal web se pomalu plní a budoucnost je nejistá. Tři až čtyři měsíce žití, práce a shánění dalších kšeftů, když pominu skutečnost, že mě úřad chce sebrat řidičák a jinej úřad brzy napíše, že by si rád ukrojil procenta z kšeftíků, který jsem si za ten rok sehnal.

Příští rok bude jiný. Bude mi třicet a je na čase si vzít co mi patří. Celý můj dosavadní život jsem žil v obavách o spokojenost a štěstí mého okolí. Je jisté, že za tím vším vězí má snaha přimět všechny kolem sebe aby mne měli rádi. Chtěl jsem tedy vlastně to co chce každý a nutno dodat, že se mi toho všeho dostalo vrchovatou měrou. Znám ve svém městě každý patník a samosebou i ty, kteří na ně píšou vzkazy. Vím kde sehna prakticky cokoliv.

Poslední dobou, což obnášelo asi tak deset let jsem rostl a vyvíjel se do tří směrů. Hudba, design a život. Miluji hudbu, rád ji pouštím, rád ji dělám a rád se o ní bavím. Design mi umožňuje pomoci sobě i lidem kolem vyjádřit zprávy zasílané lidem ať už z toho či onoho důvodu. A Život? Těžko ho žít bez klišé a ještě hůř o tom bez klišé mluvit, ale život musí být až po okraj naplněn vším co k tomu patří, takže se starám o bazén svého života. Tahám z něj listí, nechám v něm zaplavat úžasnou ženu a pak ho na noc přikreju...

Takže všechno v pořádku zdá se. Ano. Tak proč pořád nemám to co mají konvenční lidé, kteří koš svých ideálů naplnili poskrovnu a tudíž mají místo na nákupy. Možná by už totomohla být odpověď, ale s tím se nepokojím. Chci dělat to co dělám a chci se mít dobře a vím že budu, protože mi ktomu pomůže má nová teorie, jejíž filozofii a progres budu zaznamenávat na tomto blogu. Křehké Vary jsou totiž doslova a do písmene maličká laboratoř okolního svět. Do údolí zaklíněná vesnička, na kterou se nalepilo město, které se tváří, že k tomu všemu patří a že bez toho by to nešlo.

Vítejte v teorii poloviny...