Cenzura internetu? Díky!

Bojíte se cenzury internetu? Nebojte se. Historie nám říká, že vždy když bylo už moc dobře,

muselo být hůř, aby zase bylo lépe. V dřívějších dobách těmi dobami temna bývaly války.

Ty jsou sice ještě stále in, nicméně kromě toho že dobře odkomunikovaná válka dokáže

hodně peněz vydělat, hodně peněz také stojí...

Rok co rok se na náměstích celého světa scházejí mladí, staří, levičáci, pravičáci,

mlékaři i psychologové a žádají své volené zástupce, aby dali šanci míru a volení zástupci jim mávají

a prostřednictvým svých proslovů vysílají šifrované zprávy :

"Dáme, pokud se nám to vyplatí..."

Teď to začíná vypadat, že se konečně našlo pole válkou neorané a obrysy tohoto bojiště skýtají netušené a prozatím stále se rozšiřující škálu pravidel, souvislostí a informací... Internet

Cenzura takového média je sice možná, nicméně vzhledem k povaze sítě je velmi nepravděpodobné, že by například podařilo reálně odříznout jednotlivé země od určitých dat. 

Navíc jako Češi jsme v obcházení komplikací, pravidel a dalších zbytečností přeci mistři!

Nesmrtelní djs a výdaje na charitu

Nedávno mne můj velmi dobrý a dlouholetý kamarád pozval jako hosta na svou akci v O2 baru. Shledání to bylo šťastné už jen proto, že jsme se dlouho neviděli a v neposlední řadě také proto, že jsem zmíněný podnik vzniklý na půdorysu veřejných záchodků na Karláku nemohl najít i přes skutečnost, že jsem kolem něj za posledních pár let nespočetněkrát projel autem.

Akce samotná byla příjemná. Šok se dostavil při loučení. "Doufám žes si dal něco na baru, protože tady z toho žádný groše nekoukají." Děl kamarád. Zamrkal jsem. V tu chvíli mi došlo, proč mi barman při první objednávce tak zdůrazňoval že mám kredit čtyři stovky.

To že honoráře v Praze nejsou žádný zázrak vím už dlouho. Naposledy jsem z klubu odcházel a po odečtení konzumace jsem v kapse žmoulal čtyři stovky, které jsem odevzdal Kolonelovi a panu taxikáři, ale tohle bylo něco, co přesahovalo i formát vesnické zábavy v Čimelicích...

S kamarádem jsem se to snažil probrat a v konečném důsledku jsem se mu snažil vysvětlit, že kdybych místo téhle hurá akce seděl doma, kouknul na film a pak si ho vyhonil, udělal bych líp, načež mi odpověděl, že mu má reakce připadá "dost mimo" a že za žádné hraní nikdy nedostane víc jak 1500,- takže mne už nebude moct pozvat.

Nic není zadarmo. Věci zadarmo prostě jenom nestojí peníze a my do nich investujeme jinak. Rád zahraji v dětském domově bez nároku na honorář a mou odměnou bude pocit, že jsem pro někoho něco udělal.

Pokud by po mě ale ještě někdy někdo chtěl, abych někomu svým časem zasponzoroval prodej chlastu, ať jde laskavě do O2 Baru... Tedy pokud do té doby nezkrachuje, což mu ve skytu kapitalistické komory svého srdce přeji.

Život je krátký a vyměřuje ho čas, který rozdávám svým blízkým. Ti ostatní si budou muset zaplatit...