Nutno podotknout, že společnost se vůči podobným projevům vymezuje přibližně podobně a to zavržením podobného druhu chování. Otázkou ale zůstává, proč se i za relativně konstantního postoje společnosti projevy násilného chování neustále stupňují.
Dle mého názor lze z jistém úhlu pohledu onu příčinu najít v míře frustrace z reality dnešních i příštích dní. Svět se v konečném důsledku totiž možná mění méně, než by se z dostupných informací dalo očekávat.
Žijeme v éře globálního ( a samosebou relativního ) blahobytu, kde nikdo z těch, kdo mají možnost přečíst tyto řádky netrpí podvýživou a z kohoutku mu teče více či méně pitná voda. Problémem je fakt, že nikdo z nás nijak zvlášt nezkoumá hranici relativní spokojenosti, protože tu jsme překročili s první výplatou a teď už jen vzhlížíme k té další a vyšší. Netvrdím že je to tak špatně. Vývoj je vždy motivován snahou naplnit lépe a kvalitněji všechny naše potřeby a pokud nejsme schopni tu či onu touhu uspokojit, přichází frustrace a snaha kompenzovat si ji někde... kdekoliv...
Je zřejmé, že nemalé množství lidí se v pro ně mezní situaci dovede chovat velice nevybíravě a přitom nelze onu chyméru nedostatečnosti nelze hledat nikde jinde než v nás samých.
Naučili nás chtít moc? Omyl. Jen my sami víme, co je pro nás dobré a co je třeba. Export frustrací probíhá jen v našich hlavách a není nic snažšího, než si dát svá vlastní přání a tužby na papír a trochu je protřídit.
Já osobně se bez nového vozu obejdu. Horkého čaje s medem se však nevzdám!
