Proč se mám skvěle a dobře to snáším

Je to jenom mnou, anebo se opravdu všechno uhnulo? Ve zprávách nemine den, aby se neprovalilo nějaké to týráníčko. Nemine den, aby někdo někomu nějak neublížil. Nemám tím na mysli lokální ozbrojené konflikty. Boj za myšlenku, byť sebepomatenější, jsem ochoten pochopit, anebo se o to alespoň pokusit, ale poslední dobou se násilí a zloba přelévá do agendy každodenních záležitostí a nezdá se, že by existovala nějaká zjevná příčina. Řidiči vystupují ze svých vozů a bijí chodce, kteří se opovážili vstoupit na vozovku. Učitelky týrají své děti a ty pak s nožem v ruce napadají nic netušící kolemjdoucí. Řetěz násilí se prodlužuje a jeho jednotlivé články se upevňují. 

Nutno podotknout, že společnost se vůči podobným projevům vymezuje přibližně podobně a to zavržením podobného druhu chování. Otázkou ale zůstává, proč se i za relativně konstantního postoje společnosti projevy násilného chování neustále stupňují. 

Dle mého názor lze z jistém úhlu pohledu onu příčinu najít v míře frustrace z reality dnešních i příštích dní. Svět se v konečném důsledku totiž možná mění méně, než by se z dostupných informací dalo očekávat.

Žijeme v éře globálního ( a samosebou relativního ) blahobytu, kde nikdo z těch, kdo mají možnost přečíst tyto řádky netrpí podvýživou a z kohoutku mu teče více či méně pitná voda. Problémem je fakt, že nikdo z nás nijak zvlášt nezkoumá hranici relativní spokojenosti, protože tu jsme překročili s první výplatou a teď už jen vzhlížíme k té další a vyšší. Netvrdím že je to tak špatně. Vývoj je vždy motivován snahou naplnit lépe a kvalitněji všechny naše potřeby a pokud nejsme schopni tu či onu touhu uspokojit, přichází frustrace a snaha kompenzovat si ji někde... kdekoliv...

Je zřejmé, že nemalé množství lidí se v pro ně mezní situaci dovede chovat velice nevybíravě a přitom nelze onu chyméru nedostatečnosti nelze hledat nikde jinde než v nás samých. 

Naučili nás chtít moc? Omyl. Jen my sami víme, co je pro nás dobré a co je třeba. Export frustrací probíhá jen v našich hlavách a není nic snažšího, než si dát svá vlastní přání a tužby na papír a trochu je protřídit.

Já osobně se bez nového vozu obejdu. Horkého čaje s medem se však nevzdám!