Není všech POSH co se třpytí

ZIG ZAG byl legendární. Po sedmi (ať nežeru) hodinách hraní mi servírka přinesla účtenku... "Sorry, ale tohle nezaplatim." "To ale musíte!" "Ok, tak vám zaplatím až mi zaplatíte." "Takhle to tady nefunguje!" "Tady nefunguje nic zlatíčko..."

Choose your hangout places more wisely!

SET KE STAŽENÍ

Velká sestra

Sestra Fletcherová umí...

Promises are to be kept...

Pojďme si to říct rovnou a bez obalu...tedy vlastně s obalem... Ale beze slov. Dneska bez...

Silent Cut @ Masarka 22/07/11 [ download ]

Den 9 Chill Bill

Včera se mi kromě hraní v Jameson´s Lounge zakončené klopýtnutím a pádem za odposlech povedlo navštívit Let it Roll warm up v Zombie baru, kde se akce podařila, ale v mém itineráři míst a přátel které jsem celý festival zanedbal mnohem více. Ciabatta v Escobaru je skutečně legendární a bude k mání i po skončení festivalu, takže o důvod víc navštívit Vary i mimo festival je na světě. Cestou kolem FooPaa jsem zkontroloval oknem místo, kde se dnes pokusím z festivalových hostů vyždímat poslední zbytky energie. A nakonec to nejlepší. Byl jsem v Aeuroportu. Tento festival poprvé. Přišel jsem pozdě, Lovermana a Joshuu jsem pozdravil v půlce schodů, do kterých jsem se nakonec přeci jen vypachtil a pak už jsem si jen užíval. Ross the Boss a jeho afromasakr rozjel solidní vibe a po chvíli jsem zapomněl, že jsem před několika hodinami doslova padal únavou. Pokud mne paměť neklame, tak dnes je poslední den festivalu, což znamená, že zítra na tomto místě bude report z města duchů... Držte se a až se zavře Lounge, uvidíme se ve FooPaa .)

Den 9 Chill Bill

Včera se mi kromě hraní v Jameson´s Lounge zakončené klopýtnutím a pádem za odposlech povedlo navštívit Let it Roll warm up v Zombie baru, kde se akce podařila, ale v mém itineráři míst a přátel které jsem celý festival zanedbal mnohem více. Ciabatta v Escobaru je skutečně legendární a bude k mání i po skončení festivalu, takže o důvod víc navštívit Vary i mimo festival je na světě. Cestou kolem FooPaa jsem zkontroloval oknem místo, kde se dnes pokusím z festivalových hostů vyždímat poslední zbytky energie. A nakonec to nejlepší. Byl jsem v Aeuroportu. Tento festival poprvé. Přišel jsem pozdě, Lovermana a Joshuu jsem pozdravil v půlce schodů, do kterých jsem se nakonec přeci jen vypachtil a pak už jsem si jen užíval. Ross the Boss a jeho afromasakr rozjel solidní vibe a po chvíli jsem zapomněl, že jsem před několika hodinami doslova padal únavou. Pokud mne paměť neklame, tak dnes je poslední den festivalu, což znamená, že zítra na tomto místě bude report z města duchů... Držte se a až se zavře Lounge, uvidíme se ve FooPaa .)

Den 6 Nevíte někdo, co je dneska za den?

Předvčerejší večírek skončil včera v šest, takže včera jsem poprvé spal v kufru svého rudého Ferrari Almera. Usnul jsem s hlavou mezi heverem a golfovou holí, přikryl jsem se bundou a ve čtyři odpoledne jsem se probral. Den jak korálek. Vzhledem ke změnám v programu jsem byl navíc zahrnut do programu Jameson Lounge stanu, kde jsem od půlnoci atakoval hlukové limity. Nutno dodat že osazenstvo stanu projevilo až nečekané pochopení a za odměnu jsem jim mohl poskytnout svůj odposlech, kterýžto ve finále odvedl skvělou práci. Dnes se mi snad konečně podaří navštívit Aeroport, protože zítra a pozítří mne čeká Lounge a v sobotu closing party ve FooPaa. Dekadentní týden pokračuje a naše tempo je vražedné... WaryWood 4 Life

DEN 4 Kdybyste mě našli, tak mi zavolejte...

Festival se rozjel a nestaví. Páteční warm up a sobotní mírný útlum mne ukolébal, takže nedělní koncert ProStatics (ex Bow Wave) & Porto a afterparty v Masařce jsem považoval za formalitu. Neděle... Všichni budou unavení a ve dvě jsem doma. Ooops... Píšu a mažu, mažu a píšu...Nemohu. Mohu akorát poděkovat všem kteří na parketu nechali kus duše.

It´s been emotional.

Dnes Večer se klasicky po česku přikloním na obě strany. Večer načnu undergroundovým večírkem v klubu W, kde pak zanechám svého parťáka Slavicka svému osudu a od půlnoci budu zachraňovat životy v Jameson stanu u Thermalu. Underpop forever!

DEN 1 1723 ZULU - Thermal Corso

Hvězdy už přijely

Davem se teď propletl na kuřecí křupavo opálený Johny Holliday, teď si mě přísným okem měří Taxikář Roberta de Nira. Teď kolem prošel producent Britney Spears? Gangster z Grand Theft Auto? Slunce opět ve hře...  Popeláři se činí a odváží svou první tunu kelímků a tácků. Sestřeluji mobilem svého prvního papparaziho a uploaduji ho na zeď... 

Teď projela první limuzína... Planý poplach. Agent Smith se vrací na pozici.

Nějak nám to tady houstne... ale problém nemáme...

Tak a je po všem. Hosté se mihli a už jsou uvnitř. Teď si republic of two dají zvukovou zkoušku a pak už nás čeká ten pravý šum. Elektromagnet zahájení a hvězd zeslábne a všichni se nekoordinovaně rozprsknou do šumu...

Hodně štěstí...

DEN 1 : 1354ZULU - davy, Juraj a šťastné zítřky...

První den festivalu začal v jednu ráno. Bylo to něco jako když čekáte na silvestra a pak najednou zjistíte, že nový rok tu je už přes hodinu, protože jediný člověk který má na ruce hodinky se právě vrátil z jiného časového pásma. Dopolední Karlovy Vary však už danou skutečnost zaregistrovaly a na volně proudící lidé plní ulice ozvěnou, ze které jsou domorodci rozrušení jak lesní zvěř u dálnice. Nikdy bych nevěřil, že je na světě tolik lidí a tolik oranžových klíčenek.

V hotelu Thermal byl už spatřen Juraj Jakubisko. Na grilování v záři reflektorů moc nehraje, takže se dá předpokládat, že bloudí hotelem a hledá někoho, kdo by si od něj koupil Bathory 2.

Co se počasí týče, tak slunce provokuje a zkouší co vydržíme, ale dle předpovědí má během festivalu propršet jen prvních devět dní, takže se není čeho bát.

A teď trochu bulváru. Máme na cestě fotografii nákupního košíku Marka Ebena a prý jede Bio... Uvidíme...

Den -1

Ticho před bouří.

Městem už probíhají zmatení Pražané a hledají svou oblíbenou Vinohradskou kavárnu odkud budou moci řídit svůj svět. Místní se rozdělili na ty, kteří rozbili prasátka a odjeli na dovolenou a na ty, kteří rozbili prasátka a začali si vybírat party a občas nějaký ten film, kde se zkusí trochu dospat.

Až dotisknu vše co je třeba, uklidím si plochu, pošlu maily a začnu hledat tu správnou hudbu pro příjezd hvězd. Podklady pro šum před Thermalem budu vysílat ze zvukařského stánku, takže vše z první ruky a do prvního ucha.

Teď ale ještě ne. Teď jsou tady ještě Lázně... Ještě den...

Festival daze 2011

Už jen měsíc...

Cože? Nemá pršet? A co to má bejt sakra za festival? Novej kapitán Morgan? Ještě větší, než minule? A nebude to už třeba náhodou větší než Thermal? Aeroport je letos ok? Krása. Oranžová strikes back. Halušky za 60,- Mojito za půl hodiny, kopající beaty, holek jak z reklamy na Axe. Wendy, Monika, Tereza, Vicky, Denisa, Simona, Janička a... Strašně moc lidí je tady. Pomalu začínám dávat zapravdu starousedlíkům a festivalovému dění se budu klidit z cesty... Nutně potřebuju sehnat speciální kartičku. Ne. Potřebuju, aby všichni přišli do čajovny do stínu stromu... Tohle jsem napsal minulý rok. Jeden by řekl, že je to každý rok stejné.

Není. Nic není nikdy stejné.

Stan tentokrát ovládne kapitán Jameson. Třeba si sebou přiveze i svojí ženu Jennu. Lounge ale nebude větší. Bude menší. Klidnější. Meeting point. Melting point. Workshop point. Whatever. Oranžovou sice máme z očí, ale pořád tu straší. Axe tu asi nebude, ale Wendy, Monika, Tereza a ostatní se postaví do řady a budou si hrát na V.i.p.inky. Hromady lidí tu budou a sejdeme se v čajovně. Strom už tam ale není... Zato tady máme super kebab a v parku u pošty nový klub.

Možná je to jen malý krok pro člověka, ale je to velký skok pro město.

0.03 O lidech

Do lidí kolem sebe jsem vždy vkládal mnoho víry. Možná víc než do sebe, ale přišlo mi to logické, protože obraz o nás samých získáváme prostřednictvím našeho okolí. Teprve po letech si uvědomuji, jak nebezpečná taková víra může být. Není nutné být rovnou sobec, aby člověk mohl fungovat v rovnováze se sebou i ostatními, ale vkládat do jiných víc jak polovinu svých sil považuji za nemoudré. Za nějakou dobu se totiž jeden vyčerpá, vyhoří a pro lidi, kteří z jeho skutků celou dobu čerpali (v dobré víře a bez zlých úmyslů) začne být okoukaný a nepotřebný. Bez přátel bych nebyl kde jsem, ale kdybych se dříve naučil rozlišovat přátele a přátele, možná jsme z toho všichni mohli mít víc.

Je však zbytečné řešit minulost a dramaticky stříhat pouta. Stačí jen se víc soustředit na sebe a celkovou interakci. Včera se hrál hokej a velká část mých přátel ho sledovala společně v hospodě. Je zbytečné řešit kolik z nich byli přátelé, kamarádi, parťáci, lepší či horší známí... Měl jsem práci a tuhle sešlost jsem vynechal. Utrpěl tím někdo z nich? Nemyslím. Kdybych dorazil, domnívám se, že by mne rádi viděli, ale beze mne si to nejspíš užili stejně. Kdybych tam ale dorazil, nestihl bych dodělat práci, nedostal bych zaplaceno a do společnosti bych nemohl vyrazit mnohem déle...

Ve finále jsme to my a zase jenom my, kteří si stanovujeme naši vlastní cenu a hodnotu naší společnosti. Možná bude lepší, když se budeme všichni vídat méně a budeme si vzácnější a společně strávené chvíle budeme využívat k něčemu lepšímu než jen řešení toho, co jsme ještě včera a předevčírem neprobrali. 

Jeden si taky mimo hlavní tok dění uvědomí, kolik opravdových přátel zanedbává kvůli známým...

Sorry BBC

p.s. Na svou vlastní svatbu je ale lepší dorazit...

Tříděný odpad / Sorted waste

když je mi tak nějak nijak, hledám něco, co odvede

mou pozornost jinam... většinou velmi neefektivní

/
when I feel like a dead fish I look for something that

takes my attention... usually not very productive

Kde to žije? / Life´ s there where´ s your Mattoni at

Tady i tam / Here & There
 

Tady i tam 2 / Here & There 2

Tady i Tam 3 / Here & There 3

Fyzika / Physix

Draci / Dragons

Werichovo velmi pozdní odpoledne / Werich´s late afternoon

Windows 2010

0.01 Křehký základ aneb virtuální nevolnictví

Pojďme si to zjednodušit, abychom se posunuli. Jsme roboti. Roboti se schopností se učit a z toho pramenícími emocemi. Nic víc, nic míň. Zní to smutně, ale je to osvobozující. Co je to emoce? Vnitřní hlas, který podtrhává naše souznění s okolním světem (idealisté to nazývají láskou) anebo vykřikuje do prostoru našeho vědomí hlášku typu : "Copak nevidíš tu nespravedlnost? To si to necháš líbit?"


Vnímat seba sama jako stroj je poněkud vulgární, ale na druhou stranu nám to pomůže se odprostit od složek vědomí, které jsou sice důležité, ale pro zamyšlení nad smyslem a podobnými nesmysly nám to akorát přilévá olej do už tak dost kalných vod, ze kterých se ony principy snažíme vylovit.


Jsem robot v mlze, který ztratil cestu. GPS nepomáhá, protože navrhuje naprosto nesmyslné cesty typu : "Postav dům, zasaď strom a hlavně si najdi práci ve které vydržíš." Chcete auto? Dům? Dovolenou na Seychelách? Chcete ji proto že ji opravdu chcete, anebo vám to přijde jen jako dobrý nápad, protože Leoš má audi, Agáta nový domek a Seychely jsou oblíbenou destinací Mirka Donutila?


Žijeme ve světě, který nám nutí své postoje a rozhodně to nedělá s přesvědčení o správnosti toho či onoho. Vše směřuje ke kontrole a analýze lidského chování za účelem lepší kontroly. Tohle není paranoia. Tohle je byznys. Chci vyrábět a potřebuju vědět pro koho. Narozdíl od konspiračních teoretiků se mi při tomto pomyšlení chlupy na celém těle neježí. Data jsou data a je jen na nás kolik jich poskytujeme a je jen na analyticích jaké výstupy si z nás vytáhnou. Co mne ale děsí víc a víc je něco, co bych označil za Post Feudalismus.


Žij svůj sen. Plánuj budoucnost. Ovládni a naplň svůj osud... Nasrat! Proslovy všech Gatesů, Jobsů a Murdochů začínají podobně : "Žijeme v době neomezených možností... Pokud se vám nelíbí váš život, máte milion možností s tím něco udělat!" "Ano? Ano. Možnosti tu jsou. Jsou dokonce neomezené, jenže háček je v tom, že tato prohlášení jsou falešná jak úsměv dopravního policisty. 


Možnosti jsou neomezené! Ano? Kam sahají neomezené možnosti omezených lidí? Omezují se lidé opravdu jen sami sebou? Lidé prý málo cestují za prací... Lidem prý chybí nadšení pro práci a identifikace s jejich zaměstnavatelem. Lidé jsou prý pasivní. Aby nebyli, když je jim v šeru jejich 2+KK na třicetiletou hypotéku v televizi promítán přibarvený svět neomezených možností, kde stačí kývnout a hned se objeví Byznys ex-machina s ženou snů jako bonusem. Kam má sahat snaha o zlepšení? 


Chcete se přestěhovat? Kam? Za kolik? Oběhněte pár úřadů a spočítejte si, kolik zaplatíte jen za převod nemovitosti, kolik bude stát život ve větším městě, o kolik přátel přijdete, kolik nových přátel vás bodne do zad? Stojí to za to? Ano. Stojí. Svět je plný úžasných příležitostí. 


Každý může žít život svých snů. Potíž je v tom, že ti co to ví tak už žijí a ti, kteří to neví, tak si na to musí přijít sami. Neexistuje snadná cesta. Neexistuje složitá cesta. Na křižovatce jsem se rozhodoval zda jít do leva či doprava. Pak jsem nastartoval křovinořez a šel jsem rovně...

Teorie Poloviny INTRO

ROBOTI V MLZE & TEORIE POLOVINY

Ernesto (Robot Designer)

Práce bylo poslední dobou neskutečně málo. Majitelé autosalónů si dělají letáky ve wordu a když znásilní firemní černobílou kopírku, půjči synovi auto, aby zvládl černý výlep. Seznam přátel, kterým jsem udělal web se pomalu plní a budoucnost je nejistá. Tři až čtyři měsíce žití, práce a shánění dalších kšeftů, když pominu skutečnost, že mě úřad chce sebrat řidičák a jinej úřad brzy napíše, že by si rád ukrojil procenta z kšeftíků, který jsem si za ten rok sehnal.

Příští rok bude jiný. Bude mi třicet a je na čase si vzít co mi patří. Celý můj dosavadní život jsem žil v obavách o spokojenost a štěstí mého okolí. Je jisté, že za tím vším vězí má snaha přimět všechny kolem sebe aby mne měli rádi. Chtěl jsem tedy vlastně to co chce každý a nutno dodat, že se mi toho všeho dostalo vrchovatou měrou. Znám ve svém městě každý patník a samosebou i ty, kteří na ně píšou vzkazy. Vím kde sehna prakticky cokoliv.

Poslední dobou, což obnášelo asi tak deset let jsem rostl a vyvíjel se do tří směrů. Hudba, design a život. Miluji hudbu, rád ji pouštím, rád ji dělám a rád se o ní bavím. Design mi umožňuje pomoci sobě i lidem kolem vyjádřit zprávy zasílané lidem ať už z toho či onoho důvodu. A Život? Těžko ho žít bez klišé a ještě hůř o tom bez klišé mluvit, ale život musí být až po okraj naplněn vším co k tomu patří, takže se starám o bazén svého života. Tahám z něj listí, nechám v něm zaplavat úžasnou ženu a pak ho na noc přikreju...

Takže všechno v pořádku zdá se. Ano. Tak proč pořád nemám to co mají konvenční lidé, kteří koš svých ideálů naplnili poskrovnu a tudíž mají místo na nákupy. Možná by už totomohla být odpověď, ale s tím se nepokojím. Chci dělat to co dělám a chci se mít dobře a vím že budu, protože mi ktomu pomůže má nová teorie, jejíž filozofii a progres budu zaznamenávat na tomto blogu. Křehké Vary jsou totiž doslova a do písmene maličká laboratoř okolního svět. Do údolí zaklíněná vesnička, na kterou se nalepilo město, které se tváří, že k tomu všemu patří a že bez toho by to nešlo.

Vítejte v teorii poloviny...

Proč se mám skvěle a dobře to snáším

Je to jenom mnou, anebo se opravdu všechno uhnulo? Ve zprávách nemine den, aby se neprovalilo nějaké to týráníčko. Nemine den, aby někdo někomu nějak neublížil. Nemám tím na mysli lokální ozbrojené konflikty. Boj za myšlenku, byť sebepomatenější, jsem ochoten pochopit, anebo se o to alespoň pokusit, ale poslední dobou se násilí a zloba přelévá do agendy každodenních záležitostí a nezdá se, že by existovala nějaká zjevná příčina. Řidiči vystupují ze svých vozů a bijí chodce, kteří se opovážili vstoupit na vozovku. Učitelky týrají své děti a ty pak s nožem v ruce napadají nic netušící kolemjdoucí. Řetěz násilí se prodlužuje a jeho jednotlivé články se upevňují. 

Nutno podotknout, že společnost se vůči podobným projevům vymezuje přibližně podobně a to zavržením podobného druhu chování. Otázkou ale zůstává, proč se i za relativně konstantního postoje společnosti projevy násilného chování neustále stupňují. 

Dle mého názor lze z jistém úhlu pohledu onu příčinu najít v míře frustrace z reality dnešních i příštích dní. Svět se v konečném důsledku totiž možná mění méně, než by se z dostupných informací dalo očekávat.

Žijeme v éře globálního ( a samosebou relativního ) blahobytu, kde nikdo z těch, kdo mají možnost přečíst tyto řádky netrpí podvýživou a z kohoutku mu teče více či méně pitná voda. Problémem je fakt, že nikdo z nás nijak zvlášt nezkoumá hranici relativní spokojenosti, protože tu jsme překročili s první výplatou a teď už jen vzhlížíme k té další a vyšší. Netvrdím že je to tak špatně. Vývoj je vždy motivován snahou naplnit lépe a kvalitněji všechny naše potřeby a pokud nejsme schopni tu či onu touhu uspokojit, přichází frustrace a snaha kompenzovat si ji někde... kdekoliv...

Je zřejmé, že nemalé množství lidí se v pro ně mezní situaci dovede chovat velice nevybíravě a přitom nelze onu chyméru nedostatečnosti nelze hledat nikde jinde než v nás samých. 

Naučili nás chtít moc? Omyl. Jen my sami víme, co je pro nás dobré a co je třeba. Export frustrací probíhá jen v našich hlavách a není nic snažšího, než si dát svá vlastní přání a tužby na papír a trochu je protřídit.

Já osobně se bez nového vozu obejdu. Horkého čaje s medem se však nevzdám!